Jsem letitá učitelka prvního stupně základní školy. Moje práce byla můj život. Jednoho 1. září, kdy jsem nastoupila před svou novou třídou zvědavých prvňáčků, jsem se představila a pro rodiče dodala.“ Platím za učitelku, která nikdy nemarodí“.  V tu chvíli mi přejel mráz po zádech a lekla jsem se, zda jsem se nerouhala. Bohužel má předtucha byla správná. Do měsíce jsem začala mít potíže a v mnoho žádanek na řadu vyšetření, která jsem nikdy neabsolvovala a dostala jsem strach. Tisíce otázek, co se mi rojily v hlavě, mi nedaly klidně spát a nebylo, kde najít odpověď. Mé štěstí bylo v tom, že mezi mými novými prvňáčky byl chlapeček, jehož maminka zaregistrovala můj projev první den a zřejmě si během  dalších dní, kdy chodila pro svého syna do školy, všimla, že nejsem zcela „ve své kůži“.  Zeptala se mne, zda nepotřebuji pomoct, že mám ustaraný výraz. Přišlo mi to vhod, že se někomu mohu vypovídat a navíc paní Simona mi byla sympatická. Setkaly jsme se a já jí vypověděla všechny své problémy a strachy. Pomohla  mi  se zorientovat v lékařských zprávách,  vysvětlila mi, jaká mne čekají vyšetření a proč, jak ta vyšetření probíhají. Přineslo mi to v tu chvíli velikou úlevu.

   

Jsem typ člověka, který potřebuje věcem rozumět a pak je i lépe přijímá a snáší.  Vyšetření proběhla přesně tak, jak jsem byla instruovaná a já je snášela dobře a v klidu. Bohužel, potvrdilo se to nejhorší, čeho jsem se obávala.  Bylo mi diagnostikováno onkologické onemocnění  v pokročilém stadiu. Následoval samozřejmě šok, panika, zmatek, pocit neskutečnosti, propadla jsem zoufalství. Nedovedla jsem si představit, že by můj život už měl končit, vždyť mi teprve bude 60 let? Volala jsem o pomoc paní Simoně. Nezklamala. Nejenom, že se mnou prošla novou situaci, ale nastínila mi i možnosti, jaké mám.  Fascinovaly mne její odborné znalosti z oblasti zdravotnictví a medicíny;  k tomu navíc je to profesionál „na duši člověka“.

   

Podstoupila jsem operaci a probrala se na JIP se samými hadičkami  a na kyslíku. Má prognóza byla špatná. Maximálně 3 měsíce života a víc po nemocnicích, než doma. Nemohu ani popsat, co jsem prožívala. V nemocnici mne paní Simona navštívila. Její klid mne fascinoval. Pomohla mi překonat trauma z nové situace. Jednala se mnou citlivě a hlavně narovinu.  V podstatě jsem měla dvě možnosti, a to podvolit se nemoci a odejít rychle z tohoto světa, a nebo se pokusit bojovat ještě o každý den, kdy tady mohu být. Paní Simona mi řekla, že mi poskytne podporu, ať se rozhodnu jakkoliv. Rozhodnutí ponechala zcela na mně. Rozhodla jsem se bojovat, nebyla jsem připravená odejít. Paní Simona splnila, co slíbila; díky její podpoře, radám a pomoci jsem nejenom zvládla smířit se s tím, že mám vývod tlustého střeva, naučila se ho sama ošetřovat a správně se stravovat, ale prošla jsem díky ní všechny chemoterapie a zvládla velmi dobře jejich vedlejší účinky. Tehdy jsem si skutečně uvědomila, jak mocná je psychika člověka, jakou má obrovskou moc.

   

Po 3 měsících se smrt nekonala, ani jsem nebyla hospitalizovaná, ale naopak – žila jsem jako nikdy předtím. Zbavila jsem se strachu (s úmrtním listem v kapse už opravdu nemáte co víc ztratit), nebála jsem se říkat ne, bylo mi jedno, zda se někdo bude zlobit, když mu nevyhovím, pochopila jsem větu: “ Mít se rád“.  Žiju aktivně. Chodím do divadla, do kina, na výstavy, jezdím na výlety, zase miluji procházky přírodou a vidím věci, kterých jsem si dříve ani nevšimla. Najednou je tolik krásy kolem mne. Jsem šťastná, i když vím, že můj čas přijde, ale to už budu připravená a přijmu ho. Vše, co jsem potřebovala, jsem si zařídila. Mnoho věcí z toho bylo jen díky paní Simoně a jejímu přístupu k životu, lidem a pravdě.

   

Tento příběh jsem se rozhodla napsat hlavně proto, že bych chtěla vzkázat všem lidem: “Přestaňte se bát života, nebojte se budoucnosti, nezbavujte se strachu až tehdy, bude-li nad Vámi vyřčen ortel konce. Žijte, dokud jste zdraví a plní síly. Nepřežívejte a na nic nečekejte. Přeji Vám, abyste i Vy na Vaší cestě měli to štěstí, jaké se dostalo mně, abyste mohli potkat anděla, průvodce, pomocníka – říkejte tomu jak chcete – který Vám posvítí na Vaší cestě, kde Vy už vidíte jen tmu. Hodně štěstí a odvahy“.

   

Eva

   

Příběh paní Evy
loading